Ale já přece nejsem žádnej arbitr, abych to posuzovala.
- no, to jsme fakt rádi
dále: nejde o něco, co je jen "nepříjemné". Řadě lidem se v dětství stalo něco, co bylo skutečně traumatizující. Nejde ani o jednotlivé křivdy, ale o celkový přístup, který někteří rodiče k dětem mají.
ad "myslíte, že ten rodič to dělal SCHVÁLNĚ, aby vás týral, nebo si prostě jen myslel, že to tak má být správně, případně to líp nedokázal?"
- já si sice nemyslím, že mi rodiče ubližovali schválně, nicméně to nijak nezmenšuje trauma, které mi žel způsobili. A tím myslím skutečně postraumatický stresový syndrom včetně flashbacků atd., zkrátka doživotní poškození. Ano, vím, že lépe třeba nedokázali, nebo že si mysleli, že to je pro mé dobro - a to mi pomáhá v tom, abych se na ně třeba nezlobila nebo je více chápala. Ale trauma o nijak neumenší.
ad "A můžeme my si být skutečně JISTÍ, že to, co děláme, je dobře, a že nám to naše dítě neodcizí, protože bude mít pocit, že jsme ho poznamenali a ublížili mu, ačkoli my jsme ze svého pohledu dělali to nejlepší, co jsme uměli?"
- ne, tím si jistí být samozřejmě nemůžeme. Čím si ale jistá sem, že jsem schopná přijímat zpětnou vazbu, omluvit se, když udělám něco špatně atd. A to je pro vztah hojivé. Mmch moje matka to ve svých šedesáti dokázala - přerostla sama sebe a požádala mne za odpuštění, aniž bych jí co vyčítala, nikdy jsem nečekala, že by se to stalo. Prostě k tomu dozrála a má za to můj velký obdiv
Otec žel setrvává ve svých zákopech - co nadělám.