j.a.s, a můžeš vůbec při tom přemýšlení dospět k něčemu jinýmu, než že to NEBYLA Tvoje vina, ale že to bylo tou matkou (jako když mě někdo seřve, tak to není o mně, ale o tom, že ON se špatně vyspal nebo má nějaký problémy)?

V tomhle trochu myslím, že chápu, jak to Monty myslí, a že to vzala za správnej konec - že dětství rozhodně neměla veselý a co do stupně traumatických situací si užila svoje, ale že to ke svému prospěchu dokázala zpracovat tak, že se na matku nezlobí a bere ji takovou, jaká je - nedokonalou a nedospělou, ale nevyčítá jí tu (nepochybně traumatizující) minulost, a neobviňuje sebe, že nebyla dost dobrá, protože vnímá, že problém nebyl v ní, ale v matce.

(A vřele souhlasím s tím, že pocit, že je člověk milován, je větší vklad do života, než jakejkoli byt nebo barák)