jinak je mi fakt líto, že to někdo měl doma blbý a necítil se tam celý dětství dobře

Fakt nechci, aby to vyznělo, že to chci zlehčovat (nechci), nebo že chci hlásat "cti otce svého a matku svou zcela bez ohledu na to, jak se k tobě chovali" (taky nechci).

Umím si představit, že člověk takové rodiče nemiluje, nevyhledává, citově "odstřihne". Chápu, že je to deficit, kterej (na rozdíl od těch Montiných bytů) lze dohnat jen velmi těžko, pokud vůbec.

Ale v určitým momentě přece musí být jasný, že to NEPUJDE, že ten rodič bohužel není takovej, jakýho bych ho chtěla mít, a nikdy takovej nebude.

Není v tomto okamžiku výhodnější si to uvědomit a přestat usilovat o něco, co mi ten člověk prostě dát nemůže (a být stále dokola a dokola frustrován tím, že mi to nedává)?