Jas,
právě, některý rodič to dělá celý život a ještě i přes upozornění, jak se to dítě cítí. Taky jsem zkoušela zavést o tom s mámou vážnější hovor, ale vyšlo z toho, že špatná jsem já, jsem povahou po její tchyni a taky praštěné tetičce Božce (ta byla ovšem z její strany). Ale to, že mě té "hrozné" tchyni svěřila od půl roku prakticky do výchovy a věděla, že mě bude vychovávat po svém, je v pořádku a ani tu výchovu nijak nekorigovala, jen mně pak vyčítala její výsledky. A dozvím se, že jí péče o mě tak lezla na nervy a tak strašně chtěla jít do práce, že jí to bylo jedno a že "bába" měla snahu se mě zbavit hned po mámy příchodu z práce a tak ta si navykla chodit po městě, jen aby oddálila příchod domů a radši se s ní kvůli tomu hádala, než by přišla včas. Z své pozice rodiče nechápu, jak vůbec někdo tohle může vypustit z pusy, může to být nezralost, ale spíš tam vnímám tu snahu ublížit. Prostě jsem se narodila blbě, s blbými vlastnostmi, do napjatého prostředí, všechno to bylo nějak na levačku, tak se upnula na "opravný pokus" se ségrou a ten vyšel.
Ale o takovou upřímnost asi žádné dítě nestojí.