Asi já, teda jestli se počítá i babička.
Do 6 let se o mě většinou starala nejúžasnější babička na světě, naši pracovali. S babičkou v její neuvěřitelné vile s nekonečnou zahradou (ehm, rozpadly se totiž ploty) jsem prožila fantastické dětství. Byl to vlastně magický realismus v reálu Babička byla vzdělaná, mluvila mnoha jazyky, měla šílené nápady a nebála se je uskutečnit. Byla to též správná herdek-baba, která dokázala vytočit celý svět, ale mě naprosto nekriticky zbožňovala.

Můj mladý strejda choval slimáky v mém nočníku, pořádal pyrotechnické produkce, skákal z okna, přes noc mi jako překvápko postavil na zahradě iglú, učil mě střílet z různých zbraní a rozbíjet staré žárovky o zeď.


V Praze s našima už to bylo vždycky vězení, naštěstí na chatě byla naprostá volnost. Rodiče podle mě svou roli úplně nezvládli, (samozřejmě oni i bydlení měli těžkou konkurenci v mém předchozím dětství), přeháněli to s kritikou i chladem, ale v tomto pro mě neuspokojivém prostředí jsem žila jen do 18 let, čili celkem 12.
Ovšem v poslední době pro mě mají v podstatě jen slova chvály a obdivu, z mých dětí jsou na větvi, dokonce uznávají i mé zásluhy na jejich výchově, což ve mě po tom všem ale vyvolává obavy. Kde je jejich kritika a věčné brblání? Prostě jsou už fakt staří