ja jsem dosla k zaveru, ze se nam nejak ve spolecnosti vytvoril mytus milujiciho a dokonaleho rodice, ktery vsechno zvladne, vsechno vydrzi, je zdrojem nekonecne trpelivosti vuci potomkum - v jejich detstvi trpelive vstava a probdi nekolik let pomalu kazdou noc, pak trpelive prezije s pochopenim jejich pubertu, pozdeji je moudrym radcem jak deti vstupuji do vztahu a maji vlastni deti.

No ale uprime - fakt mate pocit, ze jste takovy dokonali rodice? Tak to nechtejme ani od tech nasich, ne?

Kdyz vztahy nejsou patologicke (alkoholismus, nasili, tyrani...), tak bych jako dcera byla radeji velkorysa a vzpominala na to pekne, co nam rodice dali. S uvedomenim si toho, ze to nemeli uplne jednoduche, stejne jako my to nemame uplne jednoduche.