Dříve se psalo tohle:
„6. ledna 1977 napadl v pražských Střešovicích sníh. Vzal jsem koště a šel zametat chodník před naším domem. Přes ulici stálo Finské velvyslanectví.

Finský ambasador Joel Toivola na mě podivně mával. Nechal jsem zametání a přešel jsem ulici. Široko daleko nebylo živé duše. Toivola mne objal kolem ramen a šeptal mi anglicky do ucha: Tvůj přítel Václav byl dnes v noci zatčen. Joel se s Vaškem znal od nás z domu, častokrát jsem je zvával na skleničku,“ vypráví Jan Tříska.

„Šeptání do ucha na opuštěné ulici. Tak paranoidní jsme byli v té paranoidní době!“

Slova finského velvyslance však radikálně změnila hercův život. „Opřel jsem koště o plot a šel domů. Manželka Karla krmila v kuchyni holky krupicovou kaší. Povídám: Co kdybychom se odsud odstěhovali? Tatínku, proč? Máme to tady tak hezký!, nechápala tehdy moje malá Kaka (dcera Karla - pozn. red.). Rok předtím jsme totiž dům přestavovali a upravovali.

Šel jsem se ženou do koupelny a roztočil oba kohoutky, aby voda hodně šuměla. Byli jsme přesvědčeni, že náš dům je odposlouchávaný. Pošeptal jsem Karle do ucha Toivolovu zprávu. A že odsud musíme co nejdříve vypadnout. V ten den a v ten okamžik začala naše emigrace,“ konstatuje pětasedmdesátiletý herec.

https://www.novinky.cz/zena/styl/258313-jan-triska-pravda-a-laska-jednou-urcite-zvitezi.html