Kudlo, vůbec nemyslím ty věcné záležitosti - jak trefně shrnuješ "skóre", ale tu empatii, nebo řekněme pochopení pro "slabší" povahy.

Aby bylo jasno, já ačkoli hodnotím svoje dětství jako šťastné a rodiče co milující, tak "objektivně" jsem byla od devíti měsíců asi rok v týdenních jeslích, a celkově se doma nějaké emoce moc nenosí. Že to jde i jinak (vřeleji, láskyplněji, živěji...) jsem zjistila až jako velmi dospělá, a jsem si vědoma, že jsem poněkud studený čumák alespoň projevem.

A jsem si vědoma, že mám tendenci říkat si "proč si to ten člověk tak bere, však jde jen o to, jak on si to srovná v hlavě...", ale nevnímám to jako svoji výhodu, přednost, ale zbytečnou, zavádějící tvrdost, která plyne z mého dětství.

Prostě se domnívám, že citlivci jsou ok, my tvrďáci jsme ok, a nemá smysl si namlouvat, že "my to děláme lépe".