Napadlo mě to při čtení debaty, kde padl názor "pokud bude referendum, tak odejdu z Čech".

Já jsem nikdy v žádné cizí zemi nežila, takže nevím, jak moc je taková představa reálná.

Ale představuju si, že vystěhovat se najednou dejme tomu ve 40 někam, kde člověk nemá žádný zázemí, práci, třeba neumí ani pořádně jazyk (což by byl můj případ, v průměru jsou na tom lidi jazykově určitě líp, ale stačilo by to?) a začít tam úplně od nuly znovu, nebude vůbec žádná legrace.

Našli by tam práci, našli by tam přátele tak, aby se jejich život oproti životu tady zlepšil o tolik, že by to za to stálo?

Možná už stárnu a zápecničtím , ale umím si to představit u člověka, kterej má takovou profesi, že ji uplatní i venku, umím si to představit v situaci, ve který utíkali lidi za války a za totáče jako únik před smrtí, vězením nebo totalitou.

A i ti lidi to popisujou tak, že ty začátky byly krušný a ne každej to dal. V daný situaci to bylo samozřejmě lepší než bejt mrtvej, bručet v base nebo fachat v uranovejch dolech, případně nemoct celej život říkat, co si myslím, ale cena za to byla třeba taková, že někdo, kdo tady byl slavnej PAN herec, "tam" přežíval jen na vedlejších roličkách.

A taky nevím, nakolik je "vzali" ti lidi tam, a nakolik pro ně byli doživotně jen "ti divní z Východu".

A další aspekt - když se před lety rozhodoval můj táta, zda emigrovat, tak nezanedbatelnou roli hrálo to, že by tu nechal starýho tátu, o kterýho by se neměl kdo postarat.

Umím si to úplně klidně představit u mladýho člověka, kterej si život teprve buduje, ale ve středním věku a bez zázemí se přiznám, že je to pro mě velká neznámá.

Můžu se hodně plíst a ve skutečnosti to nic není, ale jak to tedy je? Je tu někdo, kdo odešel natrvalo žít do cizí země, (třeba jinak než sňatkem, protože tím tam nějaký zázemí získáš v podobě rodiny toho druhýho, ale vlastně i tak)? Jak moc těžký bylo najít si tam práci, přátele a vydobýt si svou pozici? A je ta pozice srovnatelná s tou, jakou by měl člověk v rodné zemi?