Potkala jsem spoustu lidí(Angličani, Švédi, Němci, Rusové,...), kteří se přestěhovali ze své země do Španělska za lepším.
Vezmu to tak, jak to většinou bylo...lidi prodali své domy a koupili si nemovitost tam.
Ve věku 40-50 to bylo zpočátku nejtěžší pro jejich děti, které se ale po pár letech perfektně adaptovaly. Rodiče, pokud neměli dost v bance, většinou dělali podřadné práce. Ti s dostatkem peněz na účtu, a s obchodním duchem, začali nějak podnikat.
Po deseti letech se buď plně adaptovali i rodiče, nebo z toho vzniklo jedno velké neštěstí...hlavně kvůli zdravotnímu stavu dotyčných.
V cizí zemi nebyli schopni využívat zdravotní systém ke své spokojenosti(nebo mu nedůvěřovali). Na každou prohlídku si najímali tlumočníky a z už tak malého platu těžko vyšli.
Ve věku 60+ se s nadšením přestěhovali důchodci(garantovaný měsíční příjem) kvůli příznivému klimatu (děti zpravidla zůstaly doma, už byly samostatné, s vlastními rodinami)a opět, dokud zdraví sloužilo, tak v pohodě.
Ve většině případech se po smrti partnera stěhovali zpět do své původní země, ať už k dětem, nebo museli využít sociálního systému své dané země.
Pamatuji si, jak mi skoro plakala na rameni paní, která měla něco se zuby a i když na tom nebyla nějak finančně špatně, co se týče každodenních výdajů, 10.000 Eur na zuby prostě neměla.