Několik let před r. 89 jsem se vystěhovala legálně (sňatek), takže ani přesun ani emigrace, do jedné skandinávské země. Nebylo to jednoduché, jazyk jsem neuměla , takže jsme s mužem komunikovali anglicky (to jsem, naštěstí, uměla dobře). Zezačátku mi nepomohly ani kurzy pro cizince (strašná úroveň), po pár letech následoval rozvod, ale to už jsem jazyk uměla, nechtěla ochudit dítě o styk s otcem a navíc jsem dostala stejnou práci, jakou jsem před odchodem vykonávala tady. Takže v podstatě klika. Jenže - do té doby jsem si myslela, že bych dokázala žít téměř kdekoliv na světě a najednou se tam ze mne stal velký patriot. Určitě k tomu také přispělo, že místní populace byla, pokud jde o čas před revolucí a geografické reálie, zcela mimo. 9 lidí z 10 mi na název Českloslovensko, opáčilo: aha, Jugoslávie, a jaký tam máte největší přístav? V práci - podotýkám - exportní oddělení velké a známé firmy - se divili, že tady máme asfaltové silnice a univerzity - to byl se stal patriot asi z každého.Špatně jsem snášela, že i přes pracovní zařazení a celkem slušné začlenění do místní společnosti, jsem pro některé stejně byla ta holka z Východu, na kterou je třeba pohlížet víceméně soucitně. S Čechy jsem se nestýkala, stejně byli všichni daleko Syn mluvil česky odmala, na tom jsem trvala. Souhrou pracovních náhod a mého rozhodnutí, že dítě bude chodit do českých škol, jsme se vrátili pár let po revoluci. Nikdy jsem nelitovala (možná až na ten budoucí důchod :-(. Plusem celého zahraničního dobrodružství bylo, že mne cizí jazyk už mnoho let dobře a stabilně živí. Dneska být mladá, tak se prostě na pár let přesunu do ciziny, to by bylo ideální, ale prožít život bych chtěla tady - přes veškerá negativa, která tady člověka napadají.