Díky za příležitost k postěžování si či politování se
Aktuálně něco takového řeším se sousedkou - moje tchýně vždy ostřížím zrakem hledá, co mám doma blbě (a že poslední dobou toho je hoodně) a stěžuje si sousedce (nevařím polívky, nežehlím, mám hory nevyparného/neuklizeného prádla a všude dětský bordel). Sousedka jí prý vždy sprdne, že si má hledět svého a uvědomit si, jak to chodilo "za nich": k dětem byly babičky (často ve společné domácnosti), co se postaraly o jídlo i prádlo, domácnost (měla to tak ona sousedka i má tchýně, navíc jen 1 dítě). Pak jsem si taky uvědomila, že ty skvělé naše matky se v práci moc nepředřely (moje máma dělala v laborce - prý na práci, co by zvládla 1 s prstem v ruce, tam byly 3...prostě žádný tlak na výkon, žádný stres) - sousedka mne s tímto zastavila tento týden 2x, jaký jsme dnes ženský vlastně chudáci a ještě nás starší generace pomlouvaj, že neděláme dost. Má hodně pravdu, ikdyž určitě byly utahaný ženský i za totáče a i určitě i dnes se nějaká najde, co si nemá na co stěžovat.
Já už na sebe nároky nějaký extra nekladu (dřív jsem byla perfekcionista i v domácnosti), spíš jsem hodně frustrovaná, jak jsem pořád unavená a jak je pro mne běžná údržba chodu rodiny náročná - ani bych neřekla, že jsem líná, prostě mi došla energie a tělo jede tak na 50% (spíš na 30)...normálně jsem dnes koukala na postiženou holku, jak rozdává vytrvale letáky na ulici a strašně ji obdivovala - já bych to nevydržela ani půl hodiny (pro tu únavu, bolest nohou..)