Maminka své dospělé dítě nemusí chválit, hodnotit, uznávat. Ale překvapuje mě, jak jsou některé schopné kritizovat, rejpat, shazovat, ubližovat. Škodit. A vázat tyto projevy na výkon dcery, ať je to úprava domácnosti, výběr trička pro dítě, oběd v sobotu...nebo státní cena.
To hlavní se buduje v dětství, tam je láska, nevázaná na podmínky (), na výkon ()...Miluji tě, protože jsi, ne zato, jaká jsi.
Stav ideál, jak by se to líbilo snad každému.

Pak se v dospělosti můžeme obejít bez pochval. Přijede maminka k dceři, tam běžný binec, který se nekritizuje, kafe je servírováno.
- nestihla jsem napéct
- no a? já taky ne, ani nic nenesu, nebyl čas, co je nové?
- asi mě vyberou na tu stáž v Los Angeles
- ty se máš, já byla nejdál v Budapešti, nová doba! máš vůbec co na sebe?

Obě vědí, že se mají rády a přejí si jen to nej. Místo pochval si vymění názory na volby, recept na jednoduché cukroví a účinnou dietu. Kolem běhají děti, které už tu lásku v sobě nesou, od babičky k mamince a k nim.