Zaujalo mě Kudly téma o chválení od maminek. Idea nepodmíněné lásky.
Připadá mi, že naučené vzorce chování z dětství s neustálou kritikou a podráženým sebevědomím jsou ve finále až děsivý, protože někteří lidí stejný přístup kopírují na svých dětech a ti to posílají dál.

A tak se ptám: Nesnášíte staršího sourozence, protože vám ho celé dětství všichni dávali za vzor? Vadí vám jeho úspěchy, protože máte pocit, že jste v začátku od rodičů nedostali stejnou šanci? Taky máte i jako dospělý pocit, že kdybyste se rozkrájely "na takovýhle nudličky", stejně to nebudete vy, koho budou rodiče nebo nadřízení chválit?