Mně to uznání chybí pořád. Naši měli velkou starost, aby někdo nebyl finančně zanedbaný. Když už jsem byla vdaná, chtěli začít bráchům spořit stavebko a ptali se, jestli mi to nebude vadit, že já jsem neměla. Nevadilo. Byla jsem zajištěná - měla jsem práci i bydlení. Ale na vyrovnané "psychické potřeby" ani nepomysleli. Cokoliv kluci udělali, bylo super, neustále jsem poslouchala ódy na tohle nebo onohle. Doteď mám nemožný účes, jsem nemožná, protože nedokážu zhubnout, ta bílá barva na stěně v ložnici je přece úplně hrozná a jak jsem si tam mohla pověsit zrovna ten obraz mě deptalo a deptá. Nikdy jsem mezi zbytek rodiny nezapadla - ráda čtu, cestuju ráda i po městech, tam se zajdu podívat do muzea nebo galerie,nepiju alkohol, oni jsou sportovci, cestují s koly, stanem a hlavně jen do přírody, nejsou sice alkoholici, ale občas sklenička jim přijde k chuti.

Já mívala bratry na starost (jako nejstarší) a vždycky jsem za to nakonec ještě dostala vynadáno. Navíc mi hoši dělali naschvály. Nikdy jsem je neměla ráda, dokud jsem se ve třiadvaceti neodstěhovala z domu. Od té doby máme vztahy v pohodě a nevyměnila bych je. Aktivně se snažím nedělat totéž svým dětem - tj. nechválit jednoho před druhým, ale každého do očí zvlášť, nedávat staršímu zodpovědnost za mladší a hlavně vyvážit míru kritiky a chvály směrem k pochvale.

Mamka to má jako převzatý vzorec. Často si ti teď stěžuje, že babička její věci neocení, spíš zkritizuje, ale co udělá / má / řekne jeden z bratrů, tak je vždycky dokonalé a nejlepší. A myslím si, že si ani neuvědomuje, že stejný přístup posílá dál. Když jsem jí to jednou ve slabé chvilce řekla, tak naprosto nechápala, cítila se dotčená a jen mi vyčetla, že na bratry bezdůvodně žárlím. Od té doby to nekomentuju a když mi přijde smutek, tak si v klidu někde sama pobrečím a jedu dál.

Ještě mě napadá jeden důvod, proč lidé obecně častěji kritizují než chválí. Dokud je všechno podle jejich představ, je to v pořádku a "normální", nemají potřebu se k tomu jakkoliv vyjádřit. Ozvou se až když je něco v rozporu s jejich očekáváními. Jako v tom vtipu o chlapečkovi, který do pěti let nemluvil. Všichni už si dělali starosti. Najednou v pěti letech u oběda se ozvalo "Fuj, ta polívka je přesolená". Všichni se ho ptali, co se stalo, že najednou mluví, když doteď nemluvil. "Nebyl důvod." řekl chlapeček.