Přesně. Kolikrát jen jsem slyšela"Tvoje sebevědomí bych teda chtěla mít!" vyslovené s úšklebkem a pohrdavým tónem. A to jsem sebevědomím opravdu nepřetékala. K vůbec nějakému sebevědomí jsem se propracovala až na prahu čtyřicítky.

V dospělosti jsem to už dokázala rozklíčovat. Máti její rodiče taky nikdy nepochválili, takže ona sama mě a sestru taky neměla snahu chválit. Obávala se, abychom neusnuly na vavřínech. U mě to vedlo k rezignaci a nulovým ambicím, u sestry k anorexii. Obě jsme si špatně vybraly prvního manžela, sestra vlastně i toho druhého... Obě teda svoje děti chválíme, uznáváme jejich snahu a úspěchy, děkujeme jim.

Přitom u mámy samotné to nechválení a snaha se zavděčit sice vedly k zářné kariéře a slušným výdělkům, ale jako člověk je neustále bez sebevědomí - svoji hodnotu odvozuje jen od titulů a peněz na účtě.