Kudlo, v mém případě (protože můj včerejší příspěvek je pravděpodobně jeden z těch zmiňovaných "spousty")
asi částečně platí, co píšeš - "nepřechválit a nenechat usnout na vavřínech"

Ale to ostatní ne, moje máti byla svými rodiči chválená, a to hodně. Minimálně tedy v dospělosti, kdy jsem to slýchala pravidelně.
To, proč mě nechválila, souvisí u mě spíš s tím, že jsem se "nepovedla", protože jsem holka a máti (především na základě očekávání svých rodičů) chtěla kluka. Brácha je celoživotně chválen výrazně víc. Resp. i když není pochválen, tak aspoň nikdy není haněn, tak, jak to chytám (a dneska za dvě hodiny to stopro zas schytám) já. Naštěstí se to nepodepsalo na sourozeneckém vztahu, máme se s bráchou moc rádi, jsme si hodně blízcí.
Ale tak celkově to v dětství šlo, pochvaly od máti nebyly, ale nebylo ani shazování, vpodstatě jsem žila tak nějak normálně, nestěžuju si na dětství
To přišlo až v dospělosti, kolem mých dvaceti, když jsem byla na VŠ, kdy se na mou hlavu začalo sypat těch dehonestujících poznámek víc a víc (časově to koreluje s úmrtími matčiných rodičů, protože její rodiče pro ni byli prý vždy nejdůležitější, což mi i řekla, že rodiče pro ni budou vždy stát nad ostatními lidmi, pak následujeme my jako děti, pak táta jako manžel a pak nějak ten zbytek, byla jsem ve druháku na VŠ a dodneška si pamatuju, jak jsem z téhle promluvy byla opařená).

Ale holt moje máti je prostě mešuge. Jsem celkem dlouhodobě zvyklá na proud poznámek na své bordelářství, nepěkný vzhled, nedostatečné pracovní uplatnění, špatnou péči o děti, a i na tvrdší kalibr, že za smrt své dcery můžu já a že jsem jí (myšleno jí jako máti) hrozně ublížila, protože jsem ji připravila o vnouče.
Ale v posledních letech jí už vyloženě hrabe a mluví o mé dceři nikoli jako o své vnučce, ale jako o svém vlastním dítěti, a celkově magoří. Odbornou pomoc striktně odmítá, to akorát slíznu pořádnou dávku pohrdání za to, že jsem slaboch a nejsem dostatečně kvalitní, protože jsem byla v péči psychiatra a to je hanba i pro ni, nesmím o tom nikde mluvit, že už tak se za mě musí stydět ažaž.
Takže to asi nemá řešení a myslím, že moje máti se vymyká tomu běžnému vzorku "nechválících matek".

Já sama své děti chválím, snažím se ale dělat to věcně, jako to dělá táta, ten vždycky rozebere dílo a vysvětlí, co ej povedené a co ne a co by chtělo vylepšit. A především nikdy nehaním. Nepřítomnost chválení se podle mě dá zvládat celkem v klidu, ale ten opak, vědomé shazování, to bolí. Bez ohledu na to, že jsem si rozumem plně vědoma nepravdivosti výroku, tak ta touha ublížit mi zabolí bez ohledu na obsah.