No, já napíšu pohled staršího sourozence. Mám mladší sestru.
Celé dětství jsem musela být ta "rozumná", shovívavá, "velká". V praxi to fungovalo tak, že jsem musela být samostatná a velká, v rámci věku zodpovědná, ale na druhé straně jsem neměla žádnou větší svobodu než "malá nerozumná sestřička", protože přeci musíme měřit oběma stejně. A jí by to mohlo být líto. Takže ještě v sedmnácti mi rodiče dost výrazně omezovali chození na zábavy, nesměla jsem být na víkend mimo domov, protože sestřičce ještě nebylo patnáct, tak aby jí to nebylo líto nepouštěli ani mě. Ale pokud se něco přihodilo, téměř vždycky jsem to odnesla já, protože mám být velká a rozumná. Tohle mi připadalo strašlivě nefér, zodpovědnost ano, ale povolit opratě a dát i víc svobody k té zodpovědnosti, to už ne. Když jsem se v 19 vdala a odstěhovala, sestře bylo tehdy necelých 17 a rodiče pak už na nějaké výchovné působení rezignovali a sestra si pak už mohla svobodně dělat prakticky co chtěla. To, co mě ještě v 18 zakazovali, ona už v 17 mohla a naprosto bez omezení.

Tehdy jsem to vnímala jako velkou křivdu. Dneska se na to dívám taky jinak. Rodiče nás mají rádi obě dvě, i my se sestrou spolu vycházíme dobře. A každý rodič dělá to nejlepší co umí. Dneska chápu mamku i taťku, že tehdy, když mi bylo -náct, vzdalovala jsem se jim, chodila s klukama, že si nechtěli připouštět, že jejich "holčička" je už velká, že už jí k životu nestačí jen maminka, kor když měli doma ještě mladší dítě a s mamkou jsem měla vždycky hezký vztah.

Jinak, ten přístup se myslím odrazil i na našich povahách. Já jsem hodně přímá, co na srdci to na jazyku. Neumím číst mezi řádky, neumím předvídat. Často na to narážím. Sestra je taková "vyčůranější", umí nenásilnou nekonfliktní formou dosáhnout toho, čeho dosáhnout chce. I bych řekla, že to s lidmi líp umí. Taková byla vždycky. Já jsem přišla, že bych chtěla to či ono a často mi bylo řečeno, že jsem se zbláznila, že na to mám času dost apod. Sestra si vždycky uměla rodiče, popř.jiné lidi "připravit" a tak dosáhnout svého.