Když se nad tím zamýšlím, naši nikdy moc výslovně nechválili, ale vždycky bylo jasné, že nás mají rádi. Tatínek vždycky byl rozmazlovací a i když to třeba výslovně neříká, nikdy jsem nepochybovala, že je na mé dětské i dospělé úspěchy náležitě hrdý a mé špatné stránky nekomentuje Prostě se máme rádi. Maminka moc chválící nebyla a spousta věcí pro ni byla de facto samozřejmost, ale taky ji nikdy nenapadlo kritizovat. Nicméně se radovala se mnou, když se mi něco dařilo. Její poslední výraznou pochvalu směrem ke mně si opravdu nesu životem.

Tátova sestra, moje báječná teta, nás má taky ráda a raduje se s námi a tak, nicméně nemůže vstřebat, že jsme doma tak nějak všichni bordeláři. Zjistila, že kritika nezabírá, tak zkouší "výchovu pochvalou" - když přijede, vyslechnu, že "máme pěkně uklizeno, jenom to udržovat" Protože se mi nechce vykládat jí, že v mých téměř padesáti mě už asi fakt nepředělá, a protože vím, že mě má ráda a úmysl je dobrý, je to obvykle (pokud nejsem nějak předem rozhozená já sama) úsměvné