"A když se bavíme o vaření i s kamarádkama, tak klidně řeknu - dcera skvěle peče - a vychválím ji až do nebes. A kdyby vařila skvělou rajskou, tak to taky udělám. To je přece normální, ne?
Ale neznám nikoho, kdo chodí po ulici a na potkání vykládá, jak skvělou rajskou dcera umí uvařit."

Přesně tak.

Proč se o tom nezmínit i před jinýma lidma? Jakej je rozdíl mezi tím, když kamarádce řeknu "dcera skvěle peče" nebo když řeknu "syn dobře maluje"? To přece není o tom, že by o tom člověk mlel do zblbnutí, ale nevidím důvod, proč se bát to vyslovit? I tu dceru by to jistě potěšilo, že o ní máma hezky mluví i s cizíma lidma.