já bych je teda taky k návštěvě "nepřipustila". Asi bych dala "ochutnat jejich vlastní metody". Pokud by se ohlásili, že řekla bych že se nám to nehodí. Pokud by přišli neohlášeně, tím tuplem bych je vyfaxovala pryč, řekla bych ve dveřích že něco jako .. ježíš, my jsme přece nebyli na ničem domluvení, dnes se mi to nehodí, za chvíli odcházíme ... kamkoliv. bla bla. příště prosím předem domluvit.

no a pak bych udělala co tu psala Tragika, s tím souhlasím. Šla bych za ní a vychrlila co mi vadí, s tím že pokud má moje děti na háku, tak ať má, a mě to mrzí,ale nic s tím nenadělám. A že už ji nadále zvát já ani děti prostě nebudou, že tomuhle své děti vystavovat nehodlám, takovému nezájmu a nezodpovědnosti. Pokud by je náhodou chtěla vidět, tak musí iniciativu vyvinout sama. A dodržet to. Ať se na ničem nedomlouvá co nehodlá dodržet.

Jako je to těžký od vlastního rodiče, to si nedovedu ani představit, ale asi nejde nic jiného než to vzít na vědomí a dál nic nečekat. A dál nepodporovat v tom očekávání děti. Je to prostě ta, že když si zvyknou že se to nedá čekat, pak nebudou (tak) zklamané. To píšu z pozice dítěte, které mělo taky takovou babičku.

Ona to podle mně hůř asi nese spíš ta matka než možná ty děti. Ten dospělý si totiž tu realitu víc uvědomuje, rozpozná ty výmluvy. A přijde mi to i logický, já bych tohle svým rodičům třeba neodpustila. Jako jinak jsem schopna odpustit a tolerovat kdeco, vyjma tedy toho co se týká mých dětí.

Já si jako dítě prostě zvykla že tato babička není v mém životě nijak přítomna a ani jsem to nikdy vlastně nečekala. Taky jsem k ní ale neměla vůbec žádný vztah. Ale naštěstí jsem měla druhé fungující prarodiče.