Občas narazím na takový trochu paradox.

Nějaký člověk se chová velmi nepříjemně (třeba ti Cimbur spolustolovníci, kteří ji obtěžujou svými kecy a nemožností polemizovat) nebo vyloženě hrubě (třeba ti hoši v autobuse).

Ale problém nemají oni, ale ten, ke komu se tak chovají, kdo k tomu přišel jak slepý k houslím, a jelikož je slušňák, tak

- nemá v zásobě nic údernýho, co by jim odpověděl, ani ve svým softwaru algoritmus na to, aby to řešil
- (a tady začíná ten paradox) - otravujou ONI JEHO, ale bude to ON, kdo začne přemejšlet stylem "nebudu dělat vlny a dělat si zle/neřeknu nic pro klid v práci, rodině apod.

- (a tady ten paradox ještě pokračuje a prohlubuje se) - i okolí začne přesvědčovat TOHO SLUŠŇÁKA, že ON by se měl "v zájmu zachování klidu" vlastně zapřít a neřešit situaci, která mu vadí, případně začnou obviňovat JEHO, že dělá problémy.

Pokud by tomu tak bylo, tak by z toho vycházelo jediné - výchova ke slušnosti je chyba, víc se vyplatí chovat se tak, aby se mě všichni báli a nechtěli se se mnou dostat do konfliktu "v zájmu zachování klidu".


Musím říct, že se mi taková úvaha vůbec nelíbí (a na sobě ani na dětech už to asi nestihnu a nechci), ale ve světle některejch věcí mi připadá krutě logická.

Vnímá to někdo podobně?