Co se kroužků týče a podpory mimořádně nadaných dětí, tak upřímně mám pocit, že jejich význam se v současné době dost přeceňuje.
Jsem máma syna, který dělá závodně sport. 4x týdně tréninky, v průměru každý druhý víkend turnaj. V kraji patří mezi špičku, v rámci republiky mezi lepší průměr, takže si myslím, že vlohy má, nicméně na jeho budoucnost se snažím dívat střízlivě. Podporujeme ho tak, abychom si kvůli němu nemuseli utahovat opasky víc než je zdrávo nebo dokonce mít práci navíc, abychom mu poplatili výdaje.
Protože upřímně, většina rodičů je přesvědčená o talentu svých dětí, někteří na sport, jiní na hudbu, či výtvarku. Tak mu vyberou kroužek a v lepším případě to dítě chytne. Jenže to trvá do puberty.
Vidím to u nás. Zprvu jsou děti nadšené. Po prvním půlroce odpadne půlka, po roce druhá. Pak pár dětí odpadne později, když neunesou, že nejsou zase tak dobří. Zbytek trénuje, maká, jezdí na závody, sbírá body do žebříčku. A narůstají výdaje. Pak přijde puberta, první lásky, jiné zájmy a je vymalováno. V kategorii nad 15 let zůstává jen torzo původního počtu. Takových, kteří něco dokáží v rámci republiky nebo evropy či světa je co prstů na jedné ruce. A každý, kdo trénuje jakýkoli sport, to potvrdí. Tím neříkám, že by se na to mělo dítě rovnou vykašlat, to ne, ale je dobrý nepodlehnout zbytečným iluzím o tom, že právě moje dítě bude výjimečný šampion. Podpoříme syna maximálně, protože jeho to opravdu baví, je soutěživý, někdy to "žere" až moc. Ale i tak je ve hvězdách, jak moc s jeho prožíváním sportu zamává první láska, první diskotéky a tak. Navíc, živit se tím nikdy nebude. Budu ráda, když bude šťastný za úspěchy, když mu jako koníček vydrží i přes pubertu do dospělosti. A vydrží jezdit na závody i jako dospělý.
A právě proto není žádný koníček dětí tak významný, abych do něj vrazila částky, za které bych mu v součtu těch let mohla pořídit třeba byt.