Kudlo, ale na to stačí víc vnímat svoje pocity a toho druhého. Pravidlo na to nevymyslíš. Můj oblíbený příklad ze žitota. Situace: dvě malé sestřičky první a druhá třída. Jedna kučeravé vlásky po zadeček jako princezna. Druhá krátké jemné vlásky myší ocásky. Obě milounké a veselé. Můj otec té princezně pochválil před její sestrou vlasy. No a pak pokračoval v krasochvále princezny, při které ta druhá holčička očividně vadla. Skočila jsem mu do řeči a vesele na tu druhou úplně v jiném tématu. Otec stále nekompromisně obracel téma, jak bylo jeho zvykem, a ulpíval na něm. Tak jsem mu řekla, ať už přestane. Urazil se smrtelně a požadoval vysvětlení. Nikdy nepochopil, že tu krátkovlasou ranil. Vždyť jsem jí nic neřekl, to jsem jako nemohl tu druhou pochválit?! Jestli se rozhodneme, že nebudeme zohledňovat pocity toho druhého, protože jsou třeba nesmyslné nebo nelogické, tak to podle mě vychází z toho, jací jsme sami. Vždyť krátké rovné vlásky jsou OK. Jiná holčička by to vůbec neřešila, je to její problém, to už by člověk nemohl pochválit nikoho. Zpětně uznávám, že jsem byla na otce dost drzá, že jiné by bylo, kdyby se ptal, proč nemáš dlouhé vlásky, dlouhé vlásky jsou krásné apod. a jinak šil do té krátkovlasé. Ale mě jí prostě bylo hrozně líto, jak se jí krabatil ten obličejík.