Monty,

když já se obávám že pro Tebe je "šetření na dřeň" každej náznak toho, že by sis nekoupila/nedopřála, co ti zrovna o klobouček zavadí, případně trochu zapřemýšlela nad smysluplností toho výdaje.

Úvahy o tom, nakolik může být přínosný odepřít si dnešní požitek ve smyslu nějakýho zítřejšího většího požitku, si radši nechávám od cesty, protože mám takovej pocit, že vykládat Ti o tom by bylo sci-fi.

Viz ti lidi s tou vilou - ta vila pro ně byla patrně priorita a dokázali si v zájmu toho odepřít něco, co považovali za míň podstatný (nový oblečení, "lepší" jídlo, restaurace, zábavu).

Není vyloučený, že si to dopřejou potom, když už si tu vilu "splnili", nebo třeba vůbec, protože to pro ně není podstatný. A maj vyřešený bydlení, oni nemaj starost a jejich vnuci nebudou muset mít doživotní trauma z toho, že OD RODINY NIC NEDOSTALI.

Myslím, že takto (s nutností stanovit si priority) funguje převážná většina z nás, protože málokdo si může koupit i tu vilu, i si dopřát ty požitky, vždycky je to buď-anebo, a upřímně řečeno, pokud máš tuto možnost volby, tak nejsi žádnej chudák (protože to nejsou peníze na holý živobytí, ale "peníze navíc", který můžeš investovat do luxusní vily (a sedět doma na zadku ) nebo je procestovat (a bydlet po nájmech), nebo volit zlatou střední cestu a pořídit si to bydlení menší a zároveň si i mírně dopřát.

Ale pokud si zvolím tu vilu, tak pak je divný fňukat, že nemám na cestování, a pokud to cestování, tak zase fňukat, že nemám tu vilu. To jsou přece normální volby dospělýho člověka a upřímně řečeno, považuju za rouhání bejt ukřivděnej, že nemám na obojí, místo bejt spokojenej, že mám aspoň na jedno.