Magrato, ale to byly spíš noční můry, nebo špatné sny, než děsy....ty děsy si dítě ráno vůbec nepamatuje, ani v noci, když ječí, pere se, válí se po zemi...tak většinou nevnímá, nezabírá mluvit na něj, pochovat, to se pere ještě víc, nedá se z toho moc probrat a prý se to ani dělat nemá...nejrychleji to přešlo, když jsme jen seděli u něj a hlídali, aby se o něco nezranil, když s sebou mlátil hodně, nebo když i vstával...poprvé nás to hrozně vyděsilo, pak už jsme věděli co a jak, ale bylo to stejně docela vyčerpávající, člověk s tím v tu chvíli nemohl nic dělat....pak to najednou jako cvaknutím vypínačem ustalo, párkrát se nadechl a usnul...ráno nevěděl vůbec o ničem...