libiku,

jsem ročník 68.

Můj táta dospíval v šedesátých letech, v padesátých jim umřel táta, což byl s babičkou původem z Podkarpatské Rusi, zde bez rodinného zázemí a bez majetku a bez použitelného vzdělání (měla učitelský ústav, ovšem na Ukrajině, uměla maďarsky a ukrajinsky a česky mluvila, ale nepsala tak dobře, aby mohla učit), poměrně velký průser. Babička všechno vnímala prizmatem toho, jaká byla situace v jejím rodišti a za jejího mládí, tehdejší sociální zabezpečení pokládala za silné a dobré a zásluhu komunistů - zkrátka byla přesvědčena, že jinak by šla tehdy s dvěma dětmi žebrotou. (Další myšlenkové pochody byly složitější a částečně je neznám a částečně je na tomhle omezeném prostoru nelze objasnit.) Táta se pak dostal na průmyslovku v Praze a dostával sociální stipendium a přivydělával si vykládáním uhlí, nicméně byl soběstačný a studoval, to byl pro babičku v její finanční situaci (máme na chleba a máme střechu nad hlavou, nicméně ani ťuk navíc) prostě malý zázrak a důvod k vděčnosti, a že nebyla věřící, zaměřila vděčnost jinam (hodně ve zkratce a smutné, ale co já s tím )... Bylo toho víc, ale to bych mohla psát rodový román.

Jestli je můj táta demokrat, to spíš ne, nicméně systém více stran považuje za dobrý a nářky typu "za komunistů tu bylo všechno lepší" od něj vážně neslýchám (až na opravdu mimořádné výjimky). Nikdy jsem od něho neslyšela výpady proti jakýmkoliv skupinám - cikánům, židům, homosexuálům, jiným barvám pleti, postiženým, v současné době proti imigrantům; lidí v těžkostech se vždycky zastával, ve svém okolí pomáhal, dokud měl energii, teď spíš pomáhají jemu, bez ohledu na barvu/přesvědčení...

Ovšem teda někteří jeho kámoši jsou fakt lidi, kterých bych se já osobně nezastávala a nestýkala se s nimi, a některé věci z minulosti, pro mě neomluvitelné, omlouvá. Co s tím? Kvůli tomu ho nezavrhnu.