1. odložila jsem služební mobil. Ten zvonil, kdy chtěl a mě to stresovalo. Všichni věděli, že mi musí psát maily. Mobil zvedela v kanclu asistentka s tím, že nejsem přítomna, že vzkaz vyřídí nebo ať oni sami přímo napíší mail s tím, že jim rovnou řekla, že jim odpovím do týdne...

2. jeden den v týdnu v práci, dítě hlídá chůva, vrací příp. jen na kojení (ale to už přes den stejně nebylo)

3. o víkendu se na pár hodin "zavřu v ložnici", dítě má výlučně na starosti táta a já nevidím, neslyším... (to praktikujeme dodnes, dítě se relativně rychle naučilo, že teď se musí se vším obracet na tátu, že máma je vzteklá, když uslyší "mamí" - jak jsou zavřené dveře od ložnice, tak se tam prostě nesmí, jinak maminka vrčí, chlapa jsem párkrát seřvala, že "jestli není schopnej se o to děcko ani na dvě hodiny postarat" nebo "to k čertu nemůžu mít ani na dvě hodiny klid na práci" a naučil se taky).

4. v mezidobí, tj. mimo striktně vyhrazené časy, jsem dle chuti a času odpovídala na maily...


Do toho nástupu do školky to takhle prostě šlo přežít. Musí to mít prostě nějaký systém, musíš mít na to nějaký časový úsek, na tu práci. Ne, že dítě si zrovna pěkně čmárá, tak já vyplním tuhle tabulku zatím...
Domácnost holt zvládat při bdělém dítěti, to snad kromě žehlení jde, ne?
Vařím, dítě mi tam sedí při noze a vytahuje si hrnce ze skříně... a tak.

Hele, už je to pár let zpátky, takže už si to moc nepamatuju, ale dala jsem to, tak to tak hrozný být nemohlo...