Když u nás je to o částce, ta je domluvená, většinou je za to jeden-dva větší dárky a drobnosti za pár kaček nepočítáme.

No a vzpomněla jsem si na Dudleyho.

Dudley si mezitím přepočítával dárky a pak se mu protáhl obličej.

„Třicet šest,“ řekl a podíval se na matku a na otce. „To je o dva míň než loni.“

„Drahoušku, ty jsi ale nepočítal dárek od tetičky Marge; vidíš, tady pod tím velikým, co máš od maminky a od tatínka.“

„Dobrá, tak je jich třicet sedm,“ řekl Dudley a celý zrudl v obličeji.

Harry vytušil, že jeho bratránek je na nejlepší cestě k pořádnému záchvatu vzteku, a tak začal hltat svou slaninu, jak nejrychleji uměl – to pro případ, že by Dudley převrhl stůl.

Teta Petunie zřejmě také vycítila nebezpečí, poněvadž spěšně řekla: „A ještě ti koupíme dva další dárky, až dnes pojedeme do města. Co na to říkáš, zlato? Ještě dva dárky. Bude to v pořádku?“

Dudley o tom chvilku přemýšlel; vypadalo to, že ho to stojí značnou námahu. Nakonec řekl pomalu: „Takže jich budu mít třicet… třicet…“

„Třicet devět, drahoušku,“ řekla teta Petunie. „Mhm,“ Dudley se ztěžka posadil a popadl nejbližší balíček. „Pak je to v pořádku.“