Nekřičela, já jsem byla tak mimo z bolesti a vyděšená, v domácím oblečení bez kabátu a v tašce jen doklady, léky a pár peněz (z toho jak mi bylo a i z toho, co nám říkala doktorka od záchranky když mě viděla a vyšetřovala to vypadalo, že si mě enchají minimálně na pozorování a nějaká vyšetření), že jsem ěla co dělat spíš abych se psychicky nesložila, byl to dost nápor. ve výsledku jsem ani enřešila, že sedám s cizím člověkem do neoznačeného auta (což bych v příčetném stavu nikdy neudělala), naštěstí sjem měla kliku na lidi a peníze za cestu jsem mu musela pomalu vnutit.

Šlo o menší město, navíc k nám k chalupě jezdí busy i ve dne jen 2x denně..... proto mě překvapilo, že neměli pořádný kontakt na nějakou službu jak se dostat domů. V Praze je to celkem jasné, tam by hlavně přítel přijel za mnou, protože bych se asi sama domů nedopravila ani tou MHD.