j.a.s.,

tak těch lidí, které jsem takto odstřihla, nebylo moc, protože prarodiče už nežili, jeden z mých rodičů neměl sourozence žádné, druhý měl jednoho, ale ten se zachoval způsobem, že bych se s ním nechtěla stýkat, ani kdyby bylo všechno OK.

Vlastně tam nebyl skoro nikdo, kdo by mi byl tak blízký, že bych se s ním chtěla stýkat i nadále (pokud by byl, tak bych se tomu nebránila), a nepamatuji si, že by o to někdo jevil nějaký zájem (až na jednu kamarádku mé mámy, s tou jsme si bčas psaly a tam jsem se tomu nebránila). Rodiče (hlavně táta) žili dost uzavřeně, což bylo pochopitelné, protože byl jednak těžký introvert, jednak už mu po mámině smrti nezbývalo moc volného času). Vím, že měl aspoň jednoho bližšího kamaráda, kterého požádal, kdyby se s ním něco stalo, tak aby se o mě postaral, ale toho jsem prakticky neznala, protože jsme se nestýkali, a nevím, nakolik by to byl on vnímal jako zátěž (z toho, že jsme se předtím neznali a následně mě nekontaktoval, tak si myslím, že se mu možná i ulevilo, že to nemusel udělat a vůbec se mu nedivím.

A pokud jde o pocity těch lidí, aniž bych chtěla být neskromná, tak si myslím, že v dané chvíli byly jednoznačná priorita MOJE pocity, protože já jsem přišla o nejvíc.

(ale jak říkám, nebyl tam nikdo, s kým bych se pravidelně stýkala nebo k němu měla vztah, takže tam by mě nemělo co mrzet).