Šuplíku,
ano, je to tak, já jsem se se svými pěstouny
za života svých rodičů před tím, než se mě ujali, prakticky neznala (myslím, že jsme se jednou krátce setkali).
Oni o mé existenci zhruba věděli.
Určitý vztah k mým rodičům tam byl, ale přesněji to psát nechci, je to přeci jen dost specifické.
V podstatě si domů bez mrknutí okem vzali puberťáka, o kterém prakticky nic nevěděli, a nad tím mi dodneška v tom nejlepším smyslu zůstává rozum stát, přijde mi to naprosto neuvěřitelně obdivuhodný. Vždyť to pro ně bylo docela velký riziko a zásah do života.
Vůbec nevím, jestli bych něco takovýho sama dokázala, ale jsem přesvědčená, že mi to zachránilo život (ne ve smyslu, že bych jinak umřela, ale šanci žít normální život).