Tak jak to proběhlo.
Já jsem se zdržela v koloně na D1, takže jsem přišla do čekárny zrovna, když taťka odcházel na odběr krve. Potom jsme celkem dlouho čekali, asi hodinu řekla bych.
Ěekárnu a přidružené chodby prohlížela třikrát, protože v tom davu lidí jsem ho nemohla najít.
Bylo to na jednu stranu hrozně deprimující tam vidět tolik lidí, ale na druhou stranu jsem se utěšovala nadějí, že všichni vypadají dobře (jakože ne vyhublí a apatičtí) - nemám s touto nemocí žádné zkušenosti, takže totálně zcestné představy.
Pak nás oba pozvali do ordinace, kde definitivně doktor potvrdil diagnózu a narovinu řekl, že pokud se nepůjde hned léčit, umře.
Taťka měl představu léčit se alternativním způsobem, ale to dělal poslední rok a zavíral oči před realitou.
Nakonec kývl na léčbu.
Takže hned příjem.
Odběr kostní dřeně z kosti - říkal, že mu místo odběru umrtvili. Prý to bylo v pohodě, dokud nezačli "nasávat". Pak to prý bolelo. Moc. Nadával a to dost sprostě. Doktorka říkala, že může nadávat víc, jak se mu zachce. Neotřelými výrazy pobavil přihlížející mediky.
Ranku prý zalepili a naprosto v pohodě.
Co se týče té první návštěvy - tam je škoda toho, že už v odesílající nemocnici/u obvodního lékaře neřeknou, co přesně se bude dít. Napíšou tam "příjem pacienta" či "vyšetření". V ořípadě, že je člověk v pr... s nervama je to hrozně deprimující.
Přesně tohle jsme potřebovali vědět. Přijdete, přihlásíte se, odběry, lékař. Jako není to nic hroznýho, ale pocit, že tam bude "napospas" a neví, jak to bude probíhat, pro něj byl fakt strašný.