Připadám si strašně osamělá. Naproti tomu ovšem skoro nikdy nejsem sama, což bych prozměnu uvítala - už jen kvůli odpočinku, soukromí, vyčištění si hlavy atd... Jenže to nehrozí, jsem takřka nonstop s dětmi, když ne se všemi najednou, tak aspoň s některým z nich, a občas už mi to leze na mozek. Nemám si ani s kým popovídat - tedy s někým na své věkové i mentální úrovni, děti nepočítám... Není s kým sdílet, jít se projít, vypnout a odpočinout od každodenního kolotoče povinností... Čas jen tak pro sebe samotnou taky neexistuje a já si poslední dobou přijdu ze všeho strašně vyhořelá. A do toho to hrozné vnitřní osamění. Jak to překonat?