Přemýšlím o diskriminaci na základě vedlejší debaty, a říkám si, za jaký konec by to tedy chtělo vzít, aby to bylo ke spokojenosti nás žen, a aby to neskončilo jen u fňukání, jak nám všichni ubližujou.

Myslím, že základ je

1.- napřed zjistit, jestli mám opravdu méně peněz než moji mužští kolegové na srovnatelné pozici.
2. - pokud ano, tak poctivě posoudit, jestli to je opravdu neoprávněné (dejme tomu nechci jezdit na služební cesty, protože mám malé děti, kolegovi to nevadí, tak by to asi mělo být nějak oceněno)
3. - pokud ano, tak neschlípnout uši a domáhat se víc peněz
4. - když mi to nedají, tak si sehnat něco, kde mi to dají.

Pokud nebudu splňovat bod 2, tak bych se dle mého názoru do toho vůbec neměla pouštět, protože bych si vydupávala výhodu neoprávněně.

Pokud ho ale ženský splňujou, tak proč se vlastně nepustěj do bodu 3 a 4 (tedy za předpokladu, že situaci vnímají úkorně a jako diskriminaci)?

A jak to tedy řeší v takové situaci muži (když zjistí, že kolega dělající stejnou práci má víc)? O takovéto diskriminaci se vůbec nemluví, znamená to tedy, že k ní vůbec nedochází? Nebo že ji muži řeší účinněji? Nebo ji neřeší, ale nemluví o ní?

Musím se totiž přiznat, že u spousty "genderových" věcí mě zaráží, že ty ženy sice leccos považujou za diskriminaci a vadí jim to, ale v podstatě nic aktivně neudělaj pro to, aby se to změnilo, přičemž by asi se spoustou věcí pohnout šlo, kdyby si za tím šly dost odhodlaně. (A "aktivně neudělaj" nemyslím, že budou mávat transparentem v nějakým feministickým spolku, ale že půjdou za šéfem a řeknou mu "šéfe, sorry, ale za tyhle prachy já dělat nebudu, buď mi přidáš, nebo půjdu jinam", a pokud nepřidá, tak fakt půjdou).

Přitom muži asi taky nemaj zvýšení platu jen pro svý krásný oči, ale musej pro to něco udělat, někde si o to říct nebo si to vyhádat, málokterej šéf asi přidá sám od sebe, pokud to není tabulkovej plat). Tak proč oni to dokážou a my ne?