"Co tě v kruhu tebou prezentovaného štěstí, opravňuje k úvahám, jak to kdo má mít v případě, že není tak dokonalý jako ty? "

Ne že bych ti dlužila odpověď na vývody, které pokládám za úplně mimózní (odkdypak potřebuje člověk k úvahám nějaký "oprávnění"? ) , ale přesto ti odpovím:

- mému tátovi přivedl otec po smrti jeho maminky macechu, která mu řadu let značně znepříjemňovala život (aniž by to byla nějaká pohádková ježibaba, prostě ho "jen" neměla ráda a překážel jí a dávala mu to najevo). On o tom nikdy moc nemluvil, ale z toho mála, co řek, to bylo pro něj hodně nepříjemný, a taky to trvalo cca 10 let a to je zatraceně dlouhá doba.

- patrně na základě této zkušenosti se táta rozhodl, že mi po smrti MÉ mámy nikoho domů nepřivede. A nepřived. A nebylo to proto, že bych mu to nepřála (dokonce jsem mu výslovně řekla, že by mi to nevadilo, poté, co do mě iniciativní paní učitelka, co o naší situaci věděla houbeles, na jakési školní akci asi půl hodiny hučela, že bych tatínkovi určitě neměla bránit, aby si někoho našel), prostě on se tak rozhod.

Je to dostatečná kvalifikace, abych o tématu směla dle tvého názoru mluvit (i když technicky vzato původní téma je o rozvodech)?