Buřte,
tohle mně těžko vysvětlíš, já si sice umím představit někoho, kdo je mi nesympatickej, ale v pozici dítěte bych kromě nějakých svých antipatií vůči tomu, jak kdo chodí nebo hlasitě smrká vnímala i to, jak se cítí můj rodič. Jestli je spokojenej, veselej, usměvavej... protože pro mě je ta atmosféra v nějakém prostoru důležitá, mnohem důležitější než to, kdo ji reálně vytváří.
Mmch., já byla v pozici dítěte, kterýmu se biorodič provdal za psychopata. A opravdu to, jak se choval přímo ke mně (i když je fakt, že já měla kam odejít a taky jsem to udělala) bylo daleko méně podstatné než to, jak ničil matku před i po rozvodu a jak tím oba poměrně zásadně posrali život mé sestře. Ten psychopat je její biologický rodič, připomínám. Proto mi přijde úsměvná představa, jak dětem rozvedených rodičů paušálně ničí životy otčímové/machechy, když minimálně stejná část dětí je dnes a denně poškozována tím, že má ty psychopaty za VLASTNÍ rodiče.