Miluju a vždy jsem milovala Vánoce.
Manžel Vánoce vždy nesnášel. U nich v rodině byla tradice, že na štědrý den chodili k jejich babičce a dědovi. Vždy to líčil, jaké z toho míval osypky. Že byli všichni nervózní, matka jim nadávala když zamazali ubrus, nudná konverzace, nedobré jídlo...
Jeho rodina mě moc nemusí, nerozumíme si, vídáme se párkrát za rok, nestojí ani o vnoučata.
Proto, když jsme spolu začali žít, nechtěla jsem s nimi trávit štědný den. Štědrý den jsme oslavili my dva spolu, později s dětmi. 25. jsme navštívili jeho rodinu, 26. jsme navštívili mou rodinu. Tak mi to vyhovovalo. Samozřejmě jsem se vždy snažila, aby byl náš štědrý den hezký, klidný, bez stresu a nervozity. Manžel ale stejně vánocům nepřišel na chuť, prostě je nemá rád.
Předloni zemřela jeho babička,ta která pro rodinu pořádala štědrý den. Loni jsme se stěhovali do nového domu, bylo to ke konci roku, velmi hektické, byla jsem z toho velmi vyčerpaná. A v té době mi manžel víceméně oznámil, že v rámci ukázání nového domu jeho rodině + vzhledem k tomu, že babička zemřela a tudíž nemá štědrý den pro ně kdo pořádat, bude jeho rodina na štědrý den u nás. Nechtěla jsem, vždyť mohli přijít zase 25. ale on mě k tomu dotlačil. Prý se alespoň vánoce odbydou při jednom opruzu a 25. budeme mít volno. Předpokládal, že čas, který 25. ušetří na návštěvě jeho rodiny, bude moci strávit se svým koníčkem.
Tak na štědrý den přišla celá jeho rodina k nám. No, ne že by to byla tragédie, ale... moc mi to nevyhovovalo. Sváteční večeře + občerstvení pro 9 lidí, nudná společenská konverzace s lidmi, s nimiž si nemám co říct... Manžel byl ale spokojený, oznámil mi, že založíme novou rodinou tradici, že jeho rodina bude trávit štědrý den u nás. Řekla jsem mu, že to nechci, že mi vyhovovala stávající tradice - štědrý dem my s dětmi a o svátcích navštívit rodiny. Bylo mi tedy řečeno, že všichni byli z mého štědrého dne nadšeni, že jsem vše moc hezky připravila, vánoční výzdoba a tak. Abych mu nekřivdila, významnou měrou se podílel na přípravě štědrovečerní večeře.
Aby toho nebylo málo, když se mí rodiče dozvěděli, že manželova rodina byla na štědrý den u nás, urazili se, že jsme je nepozvali. No, celkově situace na prd.
Před pár dny mi manžel sdělil, že jeho rodina bere za samozřejmé, že štědrý den stráví zase u nás. Když jsem projevila nesouhlas, řekl mi, že se všichni moc těší, že už mu kvůli tomu volali, že to berou jako hotovou věc a že by bylo blbé jim říct, že ne. A já jsem z toho celá špatná. Citově mě vydírá svým starým dědečkem, kterému se to prý také moc líbilo a dědovi to přece nemůžeme odmítnout. Je fakt, že děda je hodný.
Snad prvně v životě se na vánoce netěším. Proč musím nejkrásnější svátky v roce strávit s v podstatě cizími lidmi. Naši budou zase uražení. Kdybych pozvala i naše, nevejdeme se ke stolu + se děsím "společenské" konverzace mé matky a tchýně. Navíc, nevím co by jsme dělali v dalších dvou vánočních dnech. Chybí mi tam ty dvě odpolední návštěvy. Manžel by si věděl rady, odfrčel by od nás za svou zábavou. Navíc mě děsí, že by to tak mělo být i příští rok a přespříští a ten další taky...
Štve mě, že někdo rozhodl o mě beze mě. Že manžel nerespektuje mé přání a dotlačil mě do situace o které ví, že pro mě nebude komfortní. štve mě to, štve mě to, štve mě to.
Nenapadá vás někoho, jak z toho nějak elegantně vybruslit?