" jinak je situace u vas stale stejna jako v te diskusi z ledna?"
Ne, je lepší. To, jak jsem bezvládně padala k zemi mě tedy dost vyděsilo.
Začala jsem používat několik asertivních technik, začala jsem být trapně upřímná (např. proč to neudělám? Protože nechci. Tobě to vadí? To je mi jedno.) a hlavně, a to je nejdůležitější - v určitých situacích mi začalo být jedno, co si o mě myslí. Skvělé na tom je, že je mi opravdu upřímně jedno, co si o mě myslí, není to póza. Nějak to přišlo samo.
Hodně tomu pomohla ta změna zaměstnání. Dostala jsem tam výrazně větší plat - a začala jsem domů nosit stejně peněz jako on, některé peníze i víc než on. To mi hrozně zvedlo sebevědomí, když jsem si toto uvědomila. Že jsem na něm finančně nezávislá. Že když budu chtít, mohu od něj odejít a uživím sebe i děti. On to tedy špatně chroupal, ale co už. Začali jsme kvůli tomu dost bojovat, nechtěl opustit své pozice, odmítal se podílet na "ženských pracích" + na mě chtěl hodit nějaké "mužské" (natírání dveří a tak).
Tak když mi řekl, jak ho donutím, aby vytíral, tak jsem mu řekla, jak on mě donutí, abych vařila. No, a nevařila jsem. Se skřípáním zubů začal vařit on. To mi nevadilo. V některých věcech poté ustoupil.
Ale k ideálu to u nás má daleko.