DaVinci, přesně tak.
Pak se všichni hrozně diví, že jsou podmínky práce takové jaké jsou, když minimálně půlka lidí si myslí, něco v tom smyslu, že si to ty lidi zaslouží, měli se líp učit a dobře jim tak. Ty hrozné podmínky si děláme tak trochu sami tímhle přístupem. Dokud se nepohne naše myšlení, že to nebude jinde lepší a že jinak to nejde, tak to ani jinak nepůjde. Nikdo takovu práci dělat nechce, ale někdo ji dělat musí. Tyhle pracovníky jako společnost potřebujeme, neobejdeme se bez nich, tak by se k nim také tak mělo přistupovat!! Rozhodně je potřebujeme daleko víc než kdejaké parazity na dávkách, které si paradoxně hýčkáme jako vzácné květinky, živíme z našich daní a nikdo se neodváží nic říct, natož změnit, bo by byl nařčen z diskriminace a nesolidárnosti. A slušnými lidmi, snažícími se v rámci svých možností živit sami, se takhle hnusně zametá a ještě to té šťastnější půlce národa připadá v pořádku.

A to sama se takovou prací naštěstí už živit nemusím, ale zkusila jsem si to a jsem rádá, že jsem u toho nezůstala. Proto by to taky chtělo trochu víc pokory od některých za to, že měli v životě víc štěstí než jiní a nemusí takovou práci dělat.

Jinak, já jsem starý pragmatik, od dokumentu čekám věcnost, fakta, důkazy. To není reality show. Proto mi záběry na to, jak rozcuchaná leze z postele, promenáduje se v prádle, hledá čistý hrníček mezi hromadou neumytého nádobí, taky vadily. Nejde o to, že bych se pohoršovala nad neuklizenou domácností, taky nemám každý den umyté nádobí a někdy to nechávám na druhý den. Ale jde mi o to, že mě NEZAJÍMÁ autorka dokumentu, ani její dítko, ale fakta o dané problematice. To není dokument o ní, nějaká Saša mě nezajímá. Když se dokument jmenuje Hranice práce a autorka, pracovnice české televize v nepříliš lichotivých intimních situacích tam byla naprosto nepatřičně a celý ten pořad tím dost shodila a zbytečně protáhla.