Spousta z vás tady píšete, že sociálně slabým a nebo dětem z Klokánku byste přispěly. 10letý romský kluk si to snad nezaslouží? On přece nemůže za to, do jaké rodiny se narodil.

Tyhle věci se mě dotýkají hodně osobně. Pocházím z téměř až neuvěřitelného prostředí, můj otec byl pedofil a matka alkoholička. Stalo se mi mnohokrát, že jsem jídlo neviděla několik dnů. Pomůcky do školy jsem nenosila, protože mi je prostě opravdu nikdo nekoupil. My neměli peníze na nic. Měla jsem pár kousků oblečení a nosila malé boty. Dodnes si nesu tolik věcí z toho posraného dětství do života, ani ve 44 letech jsem se s některými věcmi nevypořádala a to jsem po čtyřech letech definitivně ukončila psychoterapii. Tolik jsem toužila, aby se našel někdo, kdo by mi podal ruku a řekl: Na, tady je kružítko a ořezávátko a tady máš svačinu. A jako bonus tě odvezeme do dětského domova. To bylo moje největší přání.

Ano, paní učitelka to možná měla podat trochu jinak. Ale fakt očekáváte desetileté dítě, že bude děkovat? To dítě fakt nechápe to, proč je jeho život takový, jaký je.
Moje dcera má ve třídě taky jedno velmi sociálně slabé dítě. A tak nosí velké svačiny a s klukem se denně dělí.

Proboha, jsou Vánoce. 5 Kč normální lidi nevytrhne. Jasně, že je špatné, že kluk ukradnul peníze. Ale fakt víte, za co je utratil? Co když se tady teď přiznám, že jsem v 17 letech, po prasklém slepém střevu, měla obrovské zdravotní potíže. A musela jsem jet do lázní. Těšila jsem se tak, že se to nedá popsat. Mohla jsem nebýt 3 týdny doma. Od 15 let jsem chodila na brigády, abych zvládla to "trapné" gymnázium. A to byly učebnice ještě zdarma. Nicméně z těch lázní mě téměř poslali domů Já totiž neměla ručník. Prostě jsem na něj fakt neměla peníze a doma jsme ho neměli. A oni mě chtěli poslat zpátky. Já fakt neměla moc na výběr a ten ručník jsem ukradla. Věděla jsem, že to je špatně. Strašně jsem se styděla ještě mnoho let poté. Dokonce jsem to měla jako jednu z nejdůležitějších věcí, co jsem na své terapii řešila. Jsem snad zlodějka? Je tady několik lidí, co mě znají osobně. Kambala, Angrešt - moje kulturní holky, co spolu chodíme do divadla. Je tady jedna, jejíž manžela učím. Je tady jedna nejmenovaná, které jsem nedávno pomohla a to se ani neznáme osobně. Myslím, že mě nikdo z nich nepovažuje za zlodějku. Přesto jsem něco ukradla.

Takže za sebe, neřešila bych to. Možná bych se pídila, jak tomu klukovi pomoct systematicky.
Já totiž taky byla geneticky naprogramovaná k tomu být zlodějka, alkoholička a nevím co ještě. A místo toho umím 5 jazyků, vedu vlastní firmu a učím na vysoké škole. Ten kluk si možná svoji šanci taky zaslouží. A třeba i tu, že se na něj děti složí.