Tini, byla jsem člověk pevných postojů, dobrý, laskavý, nějak utvořený, ale prostě to přestalo stačit. Běh životních událostí (nijak dramatických) mi změnil pohled na sebe samu a je třeba se s tím vyrovnat.

Obecně si myslím, že to není nezvyklé, stává se to okolo mne často, např. lidé pochopí, že je někdo využíval, zemře jim někdo blízký a oni hledají oporu v sobě a nenalézají, ztroskotá jim několikáté partnerství a lidé pochopí, že to nebyla hloupá náhoda, ale musí přemýšlet o sobě, atd. atd.

Jako příklad uvedu, že moje babička kdysi v 80 letech pochopila, na popud nás vnoučat, že byla v dětství týraná a pravděpodobně trpí závislou poruchou osobnosti. Začala chodit k psychiatrovi a měnit pohled na sebe samu. Jde to tedy i po osmdesátce.