Zamlada - tak kolem těch 35 - 40 - jsem měla pocit, že jsem konečně "dospělá". Ale pak jsem objevila další dříve netušené obzory, věci v sobě, ve vztazích... a dál jsem se měnila (čímž tedy nemyslím postoj k mlčení, ten mám celkem setrvalý - tedy že je to základní, normální stav lidí, kteří spolu nepotřebují mluvit - buď si nemají co říci, nebo sdílejí mlčky).
A ten vývoj trvá. Je to sice pozvolné, postupné, ale nejen samovolné, část vnímám i jako svoji cílenou "práci na sobě", a ve výsledku je to změna poměrně radikální. Když porovnám co jsem byla ve 35 a kdo jsem teď ve 53. A je mi jasné, že tady to nekončí, že cesta je přede mnou.
Neřekla bych ale, že "hledám sebe", nějakou svoji ideální, "hotovou" verzi. Jsem to stále já, ale jdu jinam, jinak. Těžko o tom ve slovech...