Libiku,

potíž je ale v tom, že pod rouškou "partneři si přece vycházejí vstříc a počítá se s tím" se může skrývat vyčůranost, kdy se ten jeden toho sice dovolává, ale představoval by si to jen jednostranně a tak, že ten druhý bude vycházet vstříc jemu (protože to přeci partner má dělat), ale on na něj žádné ohledy brát nemusí.

A tenhle případ mi tím tak trochu zavání (sice v jemné míře, ale stejně).

Pokud mám přesnou představu, že něco chci (třeba toho kapra), tak buď se na tom s partnerem shodnem a není problém, nebo zjistím, že to chci jen já, a pak je maximálně spravedlivé, že si to i já sama zajistím. Případně pokud toho nejsem schopna, tak prstíčkem zaškrabu u partnera, ale osmažit dva kapří řízky přeci není sestavit atomovou elektrárnu, a pokud je to tak jednoduchý a partnerovi se to z nějakýho důvodu oškliví, tak by to naopak ode mě bylo sobecký ho nutit, aby to dělal (a od něho by to bylo moc hezký, kdyby mé žádosti o to vyhověl, ale určitě to není nic, na co bych měla samozřejmej nárok a mohla se na něho zlobit, když k tomu nebude ochoten).