margotko,
nad tím přemýšlím už dlouho. My jsme vyrůstali úplně jinak a spousta věcí, které jsou zde popisované jako standard byly výjimečné a spíš terčem posměchu. A neřekla bych, že jsme měli nějak špatné dětství, já osobně na to vzpomínám ráda a nechtěla bych to jinak.
Fakt jsem byla rozmazlovaný dítě, do osmi let jediný v rodině. Babička byla hyperprotektivní, ale jen na MALÉ děti. A děti prostě byly malý do doby, než z nich byli předškoláci, pak se automaticky počítalo s tím, že budou mít nějaké úkoly adekvátní věku a budou se adekvátně věku chovat. Babička byla typ jako Černá kronika z "Ať žijí duchové", viděla nějaký děsivý nebezpečí za každým rohem, ale i tak mi např. v šesti letech strčila síťovku a peníze a poslala mě na nákup do sámošky, která nebyla zrovna u baráku. Jo, byl menší provoz, takže já syna sice jako předškoláka taky poslala do obchodu, ale do obchodu na rohu ulice, kde nemusel přecházet žádné silnice. Do obchodu s přecházením ulic až ve druhý třídě, kdy už chodil sám ráno do školy.
Prostě jsme od těch pěti, šesti let začínali být pomalu připravovaný na samostatný život. Mám to zažitý jako správnou a samozřejmou věc. U zdravých dětí bez úzkostných poruch apod., tam chápu, že se určité věci na čas odloží, ale do maturity bych je teda neodkládala taky.