Trvání kolektivní paměti bývá udáváno na 80-100 let. Jde to živé podání pamětníků, co kdo zažil, doplněné střípky toho, co vyprávěli rodiče, případně prarodiče. To je doba, které se říkávalo "odnepaměti". Co leží hloub v minulosti, už známe jenom zprostředkovaně. "Bejvávalo", "prý", "říkalo se", "za dávných časů". Je to něco, co se nás už netýká.

Poslední známé lidské oběti na usmíření démonických sil, které přesahují člověka, byly vykonány za epidemie úplavice v roce 1916. V prvním případě bylo zaživa zakopáno nemluvně, jehož matka na úplavici zemřela, v druhém stará žebračka. A nebylo to nijak daleko, kousek na sever od Spiše. Žádný odlehlý kraj, husté osídlení od středověku, rušná obchodní stezka spojující odedávna Uhry s Polskem. A nebyl to individuální úlet - bylo to kolektivní rozhodnutí a kolektivně bylo i vykonáno.

Řekněme tedy, že v roce 2017 se lidské oběti technicky vymizely z kolektivní paměti a přesunuly se do dávných časů. Můžeme si tedy říci, že něco takového se už přece dávno nedělá, něco takového se nás netýká. Už jsme jiní. Žijeme v 21. století. Budiž nám upozorněním, že zapsaná minulost nám říká, že uplynulo pouhých sto let, čtyři-pět generací - jaký kus naši společnost může dělit od návratu do těch dob? Stojíme čelem k budoucnosti, k hojnosti, léčbě rakoviny, letům na Mars, ale minulost nám pořád ještě šátrá po podolku.