Filipe, myslím, že v tomto smyslu je kolektivní paměť kratší. Pamatuji, jak jsme měli coby děti bazlivou úctu, ba hrůzu z připomínek druhé světové války. Navštívit Osvětim jsem považovala za obrovské překročení komfortní zony. Uběhlo par let a lidi tam jezdí jak na Macochu. Na Rusy a Němce di hrají v dobovem oblečení jako dřív na napoleonske vojáky. Uz tam není ten pocit, ze se nas to bezprostředně týká.