Máš (máte) pravdu, kolektivní paměť opravdu většinou nesahá dál než takovejch šedesát let. To je zhruba hranice, ke který se v kolektivním povědomí udržuje relativně plastickej obraz, a i když je v něm hodně děr, dohromady pořád tvoří smysluplnej celek. Čím hloub, tím víc je děr a kolektivní povědomí jsou spíš takový ostrůvky a nakonec už jen střípky. Já si ještě pamatuju pár střípků, co vyprávěla babička (ročník 1912), co jí povídal její otec, když byl na srbský frontě. To by bylo těch sto let. Předtím už je zapomnění. Celkem jasně ale vypadá to, co vyprávěli rodiče (1944), od svýho dětství, tak od deseti let věku dál, spíš o něco víc. A to je tak těch šedesát let.