Ahoj Svynko,
známe to taky.. Soužití s prostředním synem bylo od jeho cca 14 do 17 let utrpením pro všechny zúčastněné. Přesně jak popisuješ - vždycky ho pobavilo, že nás dokázal vytočit tak, že jsme se neovládli a někdo z nás po něm skočil... Stydíme se za to, nepomohlo to ničemu, ale už to prostě nešlo vydržet.

Rady jako dotáhla bych ho tam za vlasy - nefungují, protože toho potomka prostě fyzicky nikam za vlasy nedotáhneš. A nikam do vzdálené školy proti jeho vůli prostě neodvezete a nepřihlásíte (ten náš kupodivu na žádný internát nechtěl..). Když řekl, že něco neudělá, tak to prostě neudělal a nebyl žádný způsob, jak ho donutit/přesvědčit - a ta bezmoc je děsná.

Pomohla nám návštěva terapeutky (kam s námi šel jen proto, že mu potřeboval během pár dnů vybrat jinou školu vzhledem k neúspěšnému studiu na střední). Paní terapeutka se podivila, že můj autoritu vzbuzující manžel a já - taky žádná uťápnutá chudinka - si toho od potomka necháme tolik líbit. Doporučila nám uplatňovat pevněji rodičovskou autoritu. (A to jsme se vždy snažili být ve výchově důslední, dodržet slovo - nevyslovovat plané výhrůžky ani sliby). Když to převedu na váš vánoční dárek - nechceš, nelíbí se ti - dej sem. A buď notebook prodat nebo dát někomu cizímu.
Stejně jako vy jsme taky měli potřebu CHOVAT SE SPRÁVNĚ A DODRŽOVAT DOHODY, KTERÉ JSME DALI (my jsme přeci dospělí a my musíme držet slovo, tzn. nebudeme sahat na cizí --tvoje-- věci) - houby, my jsme dospělí, my určujeme pravidla. Dostal jsi dárek a ještě držkuješ? Tak nemáš nic.

U nás se to zhouplo nějak samo (naštěstí, stříhala jsem metr do jeho plnoletosti - říkala jsem si, že rok to ještě vydržím a pak už bude možné nějak řešit jeho odstěhování) úderem jeho 17 narozenin. Myslím si, že proto, že jsme nezazdili oslavu jeho narozenin (tak, jak taky někdo radí - pořád se snažit dávat najevo, že je váš, že jste tu pro něj, máte ho rádi), koupili nějaké drobnosti, pozvali rodinu na oslavu, upekli dort (ještě 10 minut před příchodem hostů se tvářil, že ke stolu nepůjde).

Jsme možná o krok dál než vy, tak mám ještě jednu malou radu - dopřála bych mu tu "spojenkyni" v podobě babičky - uvítala bych totiž každou osobu z rodiny, ke které má junior důvěru a která mu může pomoct v případě průšvihu (když s vámi, rodiči, nedokáže o svých trablích komunikovat). Ale obě naše babičky jsou OK, nevím, jak je to u vás.

Měli jsme s manželem stejný pohled na věc, byli si oporou a pořád dokola jsme si opakovali (to, co už tu taky někdo psal), že ten čas, zájem a láska, které jsme do něj vložili, se přeci nemohly vytratit.

Moc držím palce, je to těžký, ale věřila bych, že to přejde. Jenom držte pohromadě a dávejte pozor i na ostatní vaše děti - pro ně je to samozřejmě taky nářez.