Zažily jste někdy vztah či život se sobeckým partnerem? Jak se vám s tím žilo, a dokázal se časem "předělat" a změnit?
Bohužel mám jednoho takového doma, byl vymodlený jedináček po dvou předchozích nevydařených těhotenstvích, tudíž i podle toho vychovávaný - matkou opečovávaný až ve stylu "opičí lásky"... Což se bohužel projevuje téměř ve všech oblastech soužití. Umí být skvělý chlap, je nesmírně inteligentní, podnikavý, k tomu i manuálně a fyzicky zručný - ale po lidské stránce je to tragédie. Empatie na nule, schopnost dohlédnout dál než ke svým vlastním potřebám kdesi pod bodem mrazu. A mě už to začíná zmáhat, tím hůř, že u sebe chybu absolutně nevidí a vše je problém okolí a druhých.
Co s ním?